Úvod / Lifestyle / Chlapi to umí líp

Chlapi to umí líp

30. 10. 2018 Lifestyle
Chlapi to uměj líp

Peníze mi nikdy nešly. Matika jo. Umim si spočítat, co potřebuju. Umim si spočítat, kolik mám našetřit, ale pak to najednou nějak není. Mám to tak odjakživa. Máma mě ale s penězma učila dobře. Nikdy mi žádný nedávala. Musela jsem si je zasloužit a od 16 jsem pracovala.

A i tak, přes tu nejlepší výchovu, že peníze zadarmo nejsou, je neumim udržet. A já bych tak ráda! A přijde mi, že tohle je jenom výsada králu, tedy chlapů. Vlastně, když mi chlap řekne, že má našetřený peníze (je jedno kolik), podlamujou se mi kolena. Ne proto, že by měl peníze, ale proto, že má tu vůli. Je to pro mě automatickej vykřičník, kterej řve, že ten člověk je polobůh. Holky takový taky znám, ale je jich pár. A já je obdivuju, protože bych chtěla bejt jako ony.

Asi vám nemusim ani povídat o tom, že jsem se samozřejmě dostala do dluhů. I když jsem brala peněz víc, než si holka ve 21 letech asi dokáže představit. Nemám k tomu vtipnou historku, prostě jsem si chtěla zrekonstruovat byt, tak jsem si na tu rekonstrukci půjčila. A pak přišla o práci. A pak si půjčila. A pak si zařídila kreditku. A pak jsem si zařídila druhou kreditku. A pak jsem si zařídila třetí kreditku.

A tak se ti stane, že ti je 22 let, máš úvěr půl milionu, 3 kreditky v mínusu a nemáš práci. Tadáááá.

No ale pak přišel do mýho života jeden chlap. Položil mi na postel 20k (tak, jak se to pokládá kurvám) a řek mi, ať tu jednu kartu du splatit. Ještě ten den jsem to udělala, kartu jsem před nim rozstřihla a do dvou měsíců mu 20k splatila. A tak mi na postel položil dalších 20k… a už správně tušíte, udělal to i potřetí. Ten kluk mě za půl roku dostal z kreditek. Protože dlužit jemu mi bylo nepřijemný a chtěla jsem mu dokázat, že to dám. Díky Adame.

A pak tu byl ještě jeden chlap, kterej mě učil penězům. Platil za mě všechno potřebný, když jsem já nemohla. To potřebný se vyšplhalo až na 100k, než jsem zase všechno zvládla sama. Dneska už mu nedlužim nic, ale trvalo to a je to trochu jinej příběh.

S nim je to příběh o tom, co jsme si řekli před 14 lety. Příběh o pár špatnejch slovech. Příběh o tom, že jedna pubertální holka řekla blbý věci. Víckrát za sebou.

Je to blbý, když říkáš věci v nasranosti, žárlivosti nebo prostě jen abys šokoval. Hodně blbý. Pak totiž můžeš ztratit důležitý lidi. Hodně důležitý lidi. A možná napořád. A napořád je kurva strašně dlouho.

Ale mý příběhy končí vždycky dobře. Pokud ne, tak ještě neskončily. Tenhle skončil. Skončil třema flaškama vína, dvouma panákama a 8hodinovym „Aha, takhle si to myslel!“ a „Aha, takhle si to myslela!“ Začátek nebyl přijemnej, první krok nikdy není příjemnej. Ale pokud nechceš pokračovat v tom, co tě 14 let trápí, tak ho prostě musíš udělat.

A teď stačilo 8 hodin. Chápete, že mi po 14 letech odstupu a nezájmu, stačilo 8 hodin u piva a já mám zpátky chlapa, co byl mym vzorem od mejch 6 let?

A nemůžu děkovat nikomu jinýmu než sobě? A jemu, že měl ochotu se se mnou bavit. Ale tak to jsem věděla, protože to je jeden z nejrozumnějších lidí, co znám.

A teď místo toho, aby mi půjčoval, mu peníze posílám, aby mi je spořil. Protože jsme prostě došli k závěru, že jsem v tom uplně na hovno a on naopak ne. Takže si budeme pomáhat. A ne jen v tom. Prostě… si budeme pomáhat. Lidi tohle je štěstí. A stačí k němu tak málo! Prostě jenom jít a mluvit. A mluvit od srdce.

Sdílejte…

Štítky