Úvod / Leccos / Čekání na chlebíček

Čekání na chlebíček

2. 4. 2018 Leccos
Cekani na chlebicek

Poslední týdny trávím často v čekárně u lékaře a tenhle mikrosvět mě začal totálně fascinovat. Mezi těmi všemi berlemi a vozíčky jsou tisíce příběhů, které by stály za vyprávění.

Že vypadám mladě, jsem si už docela zvykla, ale tady jsou všichni minimálně o 30 let starší, takže fakt nemám šanci nikomu konkurovat a připadám si spíš jako vetřelec na cizím území. Když je čekárna plná shrbených dědečků a já si tam nakráčím, tak samozřejmě všichni ztichnou, začnou narovnávat ohnutá záda a mile zdravit. Jejich galantní snahy jim ale utne bodrá babi, co se jen uchechtne a řekne, že „mladej, nebo starej, všechno stejný, slečno. Když na něco nemaj, naparujou ramena. Co by si na vás asi tak vzali, dědci?“ a dědci začnou mručet a hledat kartičky pojištěnce po kapsách, že asi mysleli, že jsem sestřička.

Strašně mě baví pán, kterému bude určitě poctivých 70 let, chodí o holi a na léčbu doprovází svou ženu. Ta bude v podobném věku jako on, ale stejně se odmítá vzdát klobouku, hedvábného šátku na krk a světle růžové rtěnky. Vždy ji doprovodí až ke dveřím, pak na ně 20 minut kouká a jakmile v nich lupne, už vyskakuje rychlostí, kterou bych u člověka o holi fakt nečekala. A to jen proto, aby byl u dveří hned, jak se otevřou, aby se usmál na svou paní, která je i přes viditelnou únavu stále stejně krásná. Ihned jí nabízí rámě, protože je pro něj prostě nemyslitelné, aby taková dáma, jakou je jeho žena, musela trávit byť jedinou vteřinu sama, bez jeho paže. Vědí, že už tu nemusejí být dlouho. A už se nepotřebují za ničím honit. Hádky ohledně výchovy dětí, přesčasů v práci a nevyneseného koše jsou už dávno pryč. Už si chtějí jenom užít to, co jim zbývá. Tak nikoho nevychovávají, přesčasy mají maximálně spolu v parku a nad věnečkem u Erharta a ten koš chodí vynášet taky spolu. A prý už kolikrát ani nemluví. Jen spolu prostě jsou a drží se za ruku. To jsou asi ty #relationshipgoals, co si na Instagram nedáte, ale musíte se k nim prožít.

Pak je tu paní, co luští sudoku a pořád jí „tam nevychází ta pitomá sedmička!“ a pán co pořád hledá brejle. Paní, co řeší, co bude vařit a já zdravím její vnoučata, protože v neděli budou řízky, takže si dejte aspoň dva, jinak bude fakt nešťastná, že se s tím dělala a ty hraběnčiny řezy taky koukejte sníst, protože co ona s tím, když už nemá ani zvířata, že jo.

Cekani na chlebicek

Jako bývalou zdravotní sestru mě pořád hodně fascinuje život a fungování zdravotnického zařízení.  A nechápu, že pořád nevzniknul žádnej superhrdinskej film o zdravotní sestře. Marvele, DC? Haló? Ty, co potkávám tady, by se na to skvěle hodily. Představte si sexy blondýnu v tý upnutý uniformě. Mezi její zvláštní schopnosti patří hod injekcí na cíl a znalosti smrtící kombinace léků. Nepřítele může zneškodnit taky laserem a omráčit ultrazvukem a rázovou vlnou. A pokud to padouch odmítá vzdát, prostě k němu přijde, dá mu obrázek a řekne, že je moc statečnej. Padouch odchází s pitomým úsměvem do kantýny na větrník a jedou závěrečné titulky. Já bych na takovej film teda šla.

Jo a v příštím životě chci být určitě paní recepční zdravotnického zařízení, protože vždycky, když tam přijdu, dostane od někoho chlebíčky.

Sdílejte…

Štítky