Úvod / Lifestyle / Čekám na svou vlnu

Čekám na svou vlnu

16. 8. 2018 Lifestyle
Kytarista Kravatak

Občas se mi stane, že se pro nějakou činnost tak nadchnu, že ji musím hned zkusit, ať to stojí, co to stojí. Podobně jsem se dostal i k windsurfingu. Před pár lety na dovolené na Rhodosu jsem po očku pozoroval surfaře a windsurfaře, kteří si užívali parádní vlny, vítr, žhnoucí slunce a zájem opálených děvčat. Co si budeme povídat, když jdete po pláži s prknem v ruce, máte vítr ve vlasech a míříte vstříc nezkrotnému moři, je to podobně efektní jako stát na podiu s kytarou v ruce.

Během pozorování surfařů jsem si všiml erárního prkna uvázaného k bójce, kde si děti zkoušely vyšplhat se na surf a udržet se na něm. Musím podotknout, že jim to šlo poměrně snadno. Z toho jsem nabyl dojmu, že nic až tak složitého na tom být nemůže. Další den večer, při západu slunce, když už do sebe většina lidí cpala v restauraci nášup all inclusive a nehrozilo tím pádem případné ztrapnění se před narvanou pláží, jsem se vydal vstříc hledání svojí vlny. Své přítelkyni jsem dal telefon a patřičné instrukce, jak vše důkladně fotit a natáčet. To jsem se stále domníval, že mi to třeba půjde…

Doplaval jsem k erárnímu surfu a pokusil se na něj ladně vyskočit. To pode mnou hned podjelo, vylétlo do vzduchu a já zahučel zpět do vody. Pokusil jsem se o to „ladně“ ještě zhruba 50 x, než mi došlo, že asi budu muset zvolit strategii jinou. Ta spočívala v tom, že jsem se pokoušel dostat přes surf alespoň jednu nohu a pak se na prkno nějakým způsobem převalit. To bohužel také nefungovalo a přítelkyně, která byla neustále ve střehu s foťákem, se začínala viditelně nudit. Naštěstí během následujících minut jsem začal předvádět tolik (nechtěných) akrobatických kousků, že jsem si její pozornost znovu získal.

Podařilo se mi najít způsob, jak se na surf vyšplhat, a dokonce se na něm udržet. Ne moc dlouho, většinou zhruba tak půl vteřiny až vteřinu, ale říkal jsem si, že nějaká fotka už z toho určitě bude. Pak většinou následoval naprosto nekontrolovaný pád doprovázený tím, že mě prkno praštilo buď do holeně, kolena, loktu nebo hlavy. Moje až chorobná zarputilost mi však nedovolovala přestat, dokud jsem nebyl zcela domlácený a vyčerpaný. Seděl jsem obkročmo na surfu, podepřený rukama, s mírně skloněnou hlavou jsem hleděl na moře a zapadající slunce a snažil se popadnout dech. V dálce projížděl obrovský trajekt, od kterého se ke mně blížily velké vlny. Párkrát jsem se zhoupnul na vlnách a zamířil zpátky na břeh. Přítelkyně měla v očích slzy… ne dojetí, ale smíchu. Viditelně shledávala tento můj nový koníček velmi zábavným.

Tak si tak sedím na pláži a projíždím zhruba 600 fotek. Je to panoptikum čirého zoufalství. Mažu jednu fotku za druhou, pořád mažu, fakt hodně dlouho mažu… až najednou narazím na fotku, jak sedím na surfu a koukám na západ slunce, proti mně obří vlny od trajektu a širé moře všude kolem. Dokonce vypadám i celkem opáleně a namakaně. Nahodím na to jeden filtr, druhý filtr, trochu si pohraju s barvami, trochu zatmavím okraje a nevěřím vlastním očím. Je ze mě surfař! Na sociální sítě to posílám s ležérním popiskem „čekám na svou vlnu“ a jdu na svůj zasloužený all inclusive.

Po návratu do ČR, už jako mořem zocelený surfař, jsem vyrazil na Lipno a vzal si instruktora windsurfingu. Přijel asi 60 letý pán, který mi hned vysvětlil, že všechno, co jsem na moři viděl a zkoušel (například vodní start, když hupsnete na prkno a jedete), je při mých současných schopnostech naprostá blbost. Dokonce se smířlivě usmíval při mých narážkách, že oproti Rhodosu tady dneska skoro nefouká a nejsou vůbec žádný vlny. Moc dobře věděl, že příštích několik hodin se budu jen marně pokoušet zvednout plachtu z vody a je skoro jedno, jestli k tomu fouká nebo nefouká. Ani voda nebyla taková jako na Rhodosu, byla studená a taky dost zelená. Ke všemu jsem musel přistoupit na to, že si vezmu vestu, takže ani nebylo vidět, jak jsem opálenej.

Abych to nějak shrnul, naučil jsem se toho hodně, ale fotky z toho moc efektní nebyly.  

Sdílejte…

Štítky