Úvod / Leccos / Brzdi, vole!

Brzdi, vole!

28. 6. 2018 Leccos
Zrzka Brzdi vole

Nestává se zrovna často, že bych právě já moralizovala. Abych byla upřímná, častěji jsem na druhé straně barikády, spousta mých bývalých přátel měla potřebu mi říkat, co a jak se dělá a nedělá. No, neumím dodržovat jejich pravidla na přežití ve společnosti, za to ale umím velmi rychle zmizet z jejich přítomnosti.

Začít se odmlčovat ve zprávách a najednou nemít čas na sklenku vína, je sice funkční, ale málo drámo. To chce sedět právě nad tou sklenkou vína (ideální je, když je zrovna hnusný, není vám ho líto) a pak uprostřed hlučnější konverzace naházet pár nepotřebných blbostí do kabelky, zvednout se, v slzách odejít.

Mně se to mektá, co? Přitom tenhle scénář se mi stal jen jednou, ono to odmlčování je prostě lehčí. Ale teda ať to dokončíme. S tou kabelkou se pravděpodobně dost blbě poběží na tramvaj a že člověk bude mít tendenci běžet, to je jistá. Takže buď uber z dráma a vem si uber, což znamená na něj čekat a riskovat další konverzaci, a nebo je tu varianta nasednout do auta. Tady už to drámo je. Otevřete kufr, hodíte tam věci, třísknete s ním až se zasekne (což druhá strana nemusí vědět, že jo). A strčíte klíček do zapalování.

STOP!

V září minulého roku jen po Praze jezdilo 1 154 376 aut. Číslo samozřejmě stále stoupá. V roce 2014 měly řidičský průkaz tři čtvrtiny obyvatel. Sednout do auta se nám stalo samozřejmostí. Ztratili jsme respekt a především si myslíme, že je v pořádku myslet jen na to, abychom nespotřebovali příliš paliva, protože to stojí prachy, a nebo abychom byli nejrychlejší, protože to MY jsme samozřejmě středem vesmíru, takže jediné na čem záleží je, abychom se právě MY dostali do cíle jako první.

Zrzka Brzdi vole

Budu vám vyprávět příběh. Byla jedna dívka, měla čerstvě řidičák, měla čerstvě auto. A strašně pospíchala do školy, aby náhodou nepřišla na hodinu účetnictví pozdě. Celou noc nespala, protože jí pořád dokola volal přítel, v té chvíli už vlastně ex, chtěl, aby dodržovala ty jeho pravidla, že jo. No a ta dívka znala cestu, znala auto a tak si řekla, že ten kamion předjede, spolužačka vedle byla nadšená, je přece super jezdit rychle! Jestli to bylo super, těžko říct. Co vím jistě je, že probudit se v nemocnici, nemoci mluvit a hýbat se, super nebylo. Ale čert to vzal, jediné co se té dívce honilo hlavou, aniž by to mohla říct nahlas, bylo, že zabila. Zabila kamarádku vedle sebe a dost možná i tu ženu z protijedoucího auta.

Ta dívka jsem já. A měla jsem štěstí, nehodu jsem odnesla jen já a auto, nikdo jiný zraněný prakticky nebyl. Jezdit rychle je pořád super, ale na okruhu, nebo na dlouhé rovince, kde jsem sama, kde nemůžu nikomu ublížit.  Auto není zábava, není to způsob, jak frajeřit. Je to zbraň. Ve zlomku vteřiny můžete zničit cizí rodinu, můžete vzít život. A jestli na vás tyhle věty neplatí, protože je vlastně slýcháte pořád, tak vězte, že to vy půjdete sedět. Nebo třeba nepůjdete, protože nebudete mít takový štěstí jako já a neztratíte schopnost pohybu jen na pár hodin. Může to být mnohem horší. Tak až budete mít chuť si za volantem „zazlobit“, vzpomeňte si radši na mě, dejte nohu z plynu a občas koukněte do zrcátek. Dík.

Sdílejte…

Štítky