Úvod / Leccos / Brain fake news

Brain fake news

29. 11. 2018 Leccos
madla

Ve skutečnosti neslyšíme to, co si myslíme, že slyšíme. Kdybyste nahráli a pak pomalu pustili něčí projev, zjistíte, že většina slov není správně, často chybí hlásky, jsou nahrazeny jinými, slova nejsou dokončena, ale mozek stejně slyší to, co chce. To, jak by to mělo být podle něho správně.

Přemýšlím, jestli je to tak i s lidmi. Moji známí, přátelé, rodina nějací jsou, ale mozek si to jemně přetváří. Tak, abych tomu rozuměla. Nebo lépe, aby to zapadalo do mé verze světa.

Nemyslím vzhled. I když to asi taky. Moje maminka je samozřejmě nejhezčí, babička byla nejhodnější a děda nejchytřejší ze všech. Jde mi spíš o emoce, city, postoje a vztahy. Proč někdo něco udělal, řekl, jakým tónem, jak to ve skutečnosti myslel, co ke mně cítí. Řekla bych, že si upravujeme a doplňujeme stejně tak jako u jazyka. A čím víc to děláme, tím víc se vzdalujeme reálnému světu. Děláme to bohužel většinou nevědomky a o to víc pak střet s realitou bolí nebo překvapí.

Stává se to denně. Potřebuju pomoct a někdo, koho beru jako okrajového známého, mi ji nabídne. Sám, aniž bych si o to řekla. A úplně nezištně. A naopak. Někdo je jako moje soukromé světýlko ve tmě, i když většinu času bliká a zhasíná a měla bych ho nejspíš už dávno sfouknout.

Když si vezmu třeba větu: „Tak dík.“ Kolika rozličnými způsoby si ji můj mozek může přeložit? Od urážlivého odseknutí po láskyplnou pochvalu. Ten samý úsměv můžu já číst jako: „Ty jsi úplná husa, budu se radši usmívat, s blbci se nediskutuje.“ A ty: „Čau, nechtěla bys mě lépe poznat?“

Při představě, že tohle můj mozek dělá denně, nonstop a na plné obrátky, mě trochu mrazí. Chtěla bych mít jistotu, že lidi odhaduju správně. Že si nic nenamlouvám. Že rozumím tomu, co mi ostatní sdělují. Že správně chápu, komu můžu věřit, na koho spoléhat a od koho se držet dál.

Život je už tak dost složitej.

Sdílejte…

Štítky