Úvod / Leccos / Asperger a asparágus

Asperger a asparágus

8. 10. 2018 Leccos
Asperger a asparagus

Asperger a asparágus. Jedno je nemoc autistickýho původu, to druhý chřest. Vždycky sem si to pletla. Kdybych si měla vybrat, radši bych bojovala proti chřestu. Bohužel musim bojovat s tim druhym. Zblízka a dlouhodobě. Ale zase je pravda, že chřest sem nikdy nejedla, tak nevim, jestli by to nakonec nebylo horší.

Moje minime má totiž to první. Odjakživa. Když vyrůstala, moc sem s ní nemohla bejt a teď když jí je jedenáct, tak se snažim víc. Je skvělá. Je jí to jedno a přitom neni. Nebaví se s lidma. S žádnejma. Nikdy. Vozim si jí k sobě domů na víkendy a snažim se jí skamarádit se svejma spolubydlícíma a ona je miluje, ale nemluví na ně. Ani našemu pejskymu neumí říct „sedni“, když se nikdo nekouká. A pak se zavřem u mě v pokoji a ona mi řekne, jak vnímala všechno. Jen, že prostě nemůže mluvit, že by chtěla, ale něco jí zastavuje.

A mně furt nepřijde, že to je něco, co se nedá „vyléčit“, zvlášť když chce. Se mnou dřív taky nemluvila, ale když si jí člověk vezme na víkend a řekne jí, že jí nedá najíst, dokud si neřekne – najednou tu autismus nemáme, že jo! Haha aha! Dobrý den, autismus ven.

Nechci si načítat knížky o tom, co tahle malá autie holka nemůže, chci vědět, co může a jak jí pomůžu já. Nechci jí tlačit, ale když vidim, že chce, udělám všechno proto, aby mohla. U čehož si uvědomuju, že bych jednou fakt chtěla někoho, kdo by tohle řekl o mně. To je totiž podle mě láska.

Další dost zvláštní rys, kterej má (krom toho, že je ve svejch jedenácti letech chytřejší než já), je ten, že je realista. Hodně velkej. Řekla jsem jí, že jí vezmu na farmářský trhy na tu NEJLEPŠÍ PALAČINKU, co kdy jedla. Kupuju jí palačinku, sní jí celou, tváří se, jak kdyby měla mít proslov v nějaký politický kampani a řekne mi: „Jako byla dobrá, ale ty superlativy byly zbytečný.“ WTF?! Kolik ti je? Dyť byla dobrá! A co to je kurva superlativ?

A tak si tu bojujem. Já se jí snažim naučit trochu radosti a dětskýho nadšení ze světa, kterýho mám tak asi o trilion procent víc než ona, a ona mě vrací zpátky na nohy. Ale když jí mám, je happy. A já nutně potřebuju, aby byla happy. Vlastně nechci nic jinýho, než aby byla happy. Ona mi to ale vůbec neusnadňuje, hajzl malá. Vymyslim 6 možností, co můžem dělat. Co sem jako malá milovala. Muzea, koně (tvl na koně mě třeba jako malou nikdo nevzal), kino, kadeřnice, beauty day… všechno může! A ona mi řekne: „Já nevim, co chceš dělat ty?”

Ty vole minimeeeee, pomož mi trochu!

Zatim z ní mám pocit, že je prostě happy, když jsem happy já a že jí baví dělat to, co dělám já. Ale já tak moc chci, aby se nemusela přizpůsobovat světu, chci aby ho řídila. Alespoň do tý doby, než jí bude 18 a já jí budu moct vzít do Vegas, aby mi pomáhala počítat Black Jack. Takže ok maličká, máme co dělat, ale budem to dělat. Tak často, jak to jenom půjde a budem ti hejbat tim malinkym světem, abys jím mohla ty pak jednou hejbat někomu dalšímu.

Sdílejte…

Štítky