Úvod / Leccos / Ani se nezouvejte

Ani se nezouvejte

21. 10. 2018 Leccos
Ani se nezouvejte

Láska prochází žaludkem! (No to hlasy očividně taky.)
Račte dál, zouvat se nemusíte! (Protože když vás nevykopnem, budete chtít odejít sami.)
Pohladit lze i slovem! (Ale od některých možná raději krumpáčem do hlavy než rozhovor.)
Ukaž, co dokážeš a jaké máš cíle! (Nebo prostě ukaž, čí cíle chceš překazit.)

Neberte to tak, že bych chtěla být negativní a že nevidím všechny ty srdečné lidi kolem sebe, neslyším ty upřímné plány nebo konstruktivní rozhovory bez vulgarismů. Naopak. Ale občas, když seberu odvahu nebo když moje „bublina“ ztenčí stěnu, to vidím a slyším. Vidím lidi, co když jim nedáte zdarma pivo, opijou se koblihou. Slyším slova, které jako dáma neříkám a o kterých jsem si myslela, že se obecně moc nepoužívají a už vůbec ne od lidí, co „tak trochu“ reprezentují náš národ. Pozoruji, jak se lidé někoho bojí, protože někde někdo řekl, že tohle je naše hrozba, před kterou nás ochrání…

Mám ráda asijskou kuchyni. Ráda si ji připravím i doma, ale co si budem… Neni nad Phad Thai či Pho Bo od tamních kuchařů. Kor když na člověka padá únava a představa postávání u sporáku s kručícím břichem je stejně lákavá, jako ta, kdy jdete spát o hladu. Často chodím na jídlo sama. Při čekání si čtu nebo píšu. Moc nevnímám okolí. Ale někdy si to okolí mou pozornost doslova vykřičí. Jako nedávno, když jsem v poklidu obědvala v malém vietnamském bistru…

„Bude to 436, prosím.“
„Tolik. Nějaká drahá, ne?“
„Jsou tam dvě jídla a hodně pití.“
„Hele a tohle… To je pravý? Takový ve Vietnamu nemáte, ne?“
„Co pravý?“
„Kozy! Víš, co jsou to kozy? Tak jsou to dvojky nebo trojky?“
„Já vám nerozumím…“
„No jestli jsou ty kozy pravý, protože na rejži je máš velký, chápeš?“

Když jsem procházela kolem stolu těchto gentlemanů, asi jsem neudržela svoje oči, co občas mluví za mě, a hodila jejich směrem ne zrovna milý pohled. Vysloužila jsem si na něj vysvětlení.

„No co? Chtěj tu žít, tak ať si zvykaj!“

Já bych si asi i dokázala nakázat, abych to (ani vnitřně) nekomentovala, ale jak jako „ať si zvykaj“? Na co? Že se muži k ženám chovají takhle? Že muž cizí ženě automaticky tyká? Vážně to má takto nějaká část našeho národa nastaveno? Jsem vychována v tom, že když někam vstoupím, tak pozdravím. Dospělému člověku vykám, dokud se obě strany nedomluvíme jinak. O věci prosím a za věci i služby děkuji. Chovám se tak ke každému, ať už je původem z Prahy, Kladna, Brna, Londýna, Káhiry či Hanoje. A musím říct, že to tak má většina lidí okolo mě. Dokonce všichni z „mojí bubliny“. Což je skvělý a je to taky důvod, proč si v ní občas spokojeně vrním jako malá holka u pohádek.

Co mi má paměť sahá, vyrostla jsem v srdečném prostředí vůči všem rasám a národnostem. V našem malém paneláku bydlel o patro níž Dan. Byl romského původu a byl to nejlepší kamarád mého bráchy. Dan byl super. Byl na mě milej a s bráchou poslouchali stejnou muziku. Já měla zase dobrou kamarádku Evu. Eva byla Židovka. Ostatně to jsem z části i já. Ale díky Evě jsem se trochu víc zajímala o to, co to vlastně znamená. Ve výsledku jsme ale obě měly rády panenky, křídy a kulečník. Když se na sídliště přistěhoval Sam, co žil dlouho s tatínkem v Africe, jediná má starost byla, jestli asi bude jíst vanilkovou zmrzlinu, protože jsem mu chtěla ukázat, kde maj tu nejlepší. Všichni jsme byli děti. Nehrálo v tom roli náboženství, barva kůže nebo země původu. Naši rodiče k sobě navzájem byli slušní a všem bylo upřímně jedno, že moje maminka toho času uklízela v mateřské školce a Samův táta byl lékař. Byli prostě lidi. A hlavně rodiče dětí, co si spolu rozumí. Kdybych zalovila v některých reakcích na své články, asi je to dnes občas pojmenováno jako – zasraný sluníčkáři, vítači a dozvěděla bych se, že Dan nás určitě vykrade, Sam mě znásilní a Eva? Eva že tu vůbec nemá co dělat!

Moje dětství bez nich by ale bylo jiný. A možná ne tak veselý. Neříkám, že dřív tu nebyly předsudky nebo že teď jsou všude, ale mám z toho občas trochu strach. Říkala jsem si, jaké mám štěstí, že už se nemusím bát přiznat, že mám od maminky židovskou krev. Věděla jsem od malička, že taková doba nebyla vždy. Viděla jsem spoustu dokumentů, četla mnoho knih, hledala s mámou na zdi koncentračního tábora jména jejích předků. Svoboda pro mě tedy nebyla něco, co je samozřejmé, ač jsem v ní už vyrůstala.

Stále se nebojím přiznat mamky původ nebo původ některých svých přátel. Ale jak Sam s klidem proplul dětstvím, tak narazil teď. A já zase narazila tim, že dělám, co mám ráda. A tak se k „radám“ o tom, ať se nebavim s tim a tim, protože je jasný, že mě okrade/znásilní/unese, přidaly rady o tom, ať píšu raději o jídle (ale prej ne třešně a koblihy), protože když budu dál psát to, co píšu, tak mi někdo minimálně zapálí auto nebo barák. No já ani jedno nemám, takže jsem v klidu.

A tak bych jenom chtěla říct, že jsem ráda za tu svoji „bublinu“, kde se k sobě lidi chovaj slušně, kde se nestaví zátarasy před 50 dětma, kde se hlasy nekupují koblihama, kde mi nepřejí lidi vyhubení…

Nedávno mi kamarádka řekla, že vlastně jen čeká, kdy mi bude chtít někdo platit za to, abych nepsala o koblihách, čivavách z hradu nebo o třešních (co nejsou do bublaniny)… Ale já si asi raději nechám svých 5 prací a s koupí auta počkám – beztak nemám řidičák.

Tak pardon, ale já prostě nemůžu a neumim brát vážně někoho, kdo je vulgární a ponižuje druhé. A bohužel ani v situaci, kdy se jedná někoho v hodně vysoké funkci. Neumim si vážit někoho, kdo si lidi získává tím, že v nich vyvolává strach a slibuje, že je ochrání před něčím, co vlastně vůbec není. Kdo vlastně v konečném důsledku vyvolává v lidech agresi a otevírá dveře rozdělování společnosti. Nemůžu si vážit někoho, kdo si svůj úspěch kupuje a pusy lepí koblihama. A pardon, neumim o tom tiše mlčet v rohu…

ANO říkám ne.
Třešně leda v bublanině.
TO jedině jako horor od Kinga.
A pro mě je tim prezidentem stále Havel.

Sdílejte…

Štítky