Úvod / Cestování / Dovolená s andílkem | Let

Dovolená s andílkem | Let

25. 6. 2018 Cestování, On
Dovolena s andilkem Let

Lidé jezdí do Himálají, na safari, sjíždějí rozbouřené řeky, přejedou na kole Aljašku a já sebral odhodlání a rozhodl jsem se zažít také adrenalinovou dovolenou. Jel jsem na ni poprvé s osmiměsíčním dítětem.

Vlastně jsem se na ni zprvu těšil. To mě ale přešlo už ve chvíli, kdy jsme balili. Den před odletem jsem ještě volal do cestovky, abychom si navýšili váhový limit. I ten jsme nakonec přešvihli a na letišti museli doplatit. Doposud by mě ani nenapadlo, že budu někdy schopný naplnit celý kufr. Pryč je asi cestování s výbavou ve stylu jedny plavky, dvě trika, jedny šortky plus věci, které mám na sobě, zbytek se vyřeší na místě nebo nějak zaimprovizujeme.

Už při příjezdu na letiště jsem se pasoval do role soumara a té jsem se držel celý týden.
„Ty se starej o dítě, já se starám o bagáž,“ navrhl jsem odhodlaně partnerce a pokusil se vymyslet, jak nejlépe unést dva kufry každý o váze 25 kg, dvě příruční zavazadla o váze 10 kg, hnízdečko a deku na spaní při letu, kočárek a dětskou tašku ke kočárku.

Ve chvíli, kdy jsem se u odbavení zbavil kufrů a pokračoval k bezpečnostní prohlídce už pouze s dvěma příručními zavazadly o váze 10 kg, hnízdečkem a dekou na spaní při letu, kočárkem a dětskou taškou ke kočárku, myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou.

Pak ale zazněla věta: „Potřebovala bych ho ještě přebalit.“
„Cože? Teď? To snad vydrží až projdem, ne?“
„Je posranej. Podej mi plenu,“ zašeptala.
„Se z něj taky poseru. Kde je?“ procedil jsem mezi zuby a začal hledat.

Bohužel, tady se ukázalo, že matka mého dítěte je člověk nevhodný pro cestování. Naprosto nesystematicky a s absencí jakékoliv logiky balila veškeré věci tak, že vše potřebné k provedení úkonu bylo jinde. Plena v jedné tašce. Ubrousky v druhé. Dudlík v třetí. V tu chvíli mi došlo, proč ženy nechodily nikdy do války. Kdybyste je požádali, ať vám rychle podají další granát, ukázaly by na hromadu tašek a řekly, že je v jedné z nich.

Když jsem tedy vše vyhrabal, našel, co potřeboval a opět naházel zpět, vyzvali nás k nástupu na bezpečnostní kontrolu. Složit kočárek, dát ho na pás spolu s hnízdečkem a dekou na spaní, dětskou taškou ke kočárku, a dvěma příručními zavazadly o váze 10 kg, pak klasicky osobní věci hodinky, klíče a pásek. Z celé té aktivity jsem byl zpocený a mé orosené čelo samozřejmě vzbudilo pozornost. Opocený jsem vypadal, že jsem celý víkend šňupal kokain a nejméně kilo ho vezu v tašce a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem byl vyzván k detailnější kontrole. V tu chvíli začaly na pásu houkat naše zavazadla.

„To je vaše? Co tam máte za tekutiny?“
Než abych začal vyjmenovávat, že vezeme čtyři přesnídávky, dvě ovocné kapsičky, ohřátou kojeneckou vodu v termosce, 1,5 l studené kojenecké vody v pet lahvi, 250 ml čajíčku na žízeň, v tichosti jsem vše vyndal a koukal vykuleně.
„To máme věci pro dítě,“ zachránila mě má partnerka, „Vody a tak.“
„To je vše pro dítě?“ byl jsem vyzván k potvrzení.

V tu chvíli mi hlavou prolétla scéna z filmu Terminál, ve které Tom Hanks jako Viktor Navorski radí svému krajanovi, ať řediteli letiště, který mu zabavil léky, co veze svému otci, řekne, že jsou pro kozla.

„Léky jsou pro kozel. Prosím. Pro kozel…“ „Ano, pro dítě,“ vysoukal jsem ze sebe. „Tak pokračujte.“

Sbalil jsem tedy zpět čtyři přesnídávky, dvě ovocné kapsičky, ohřátou kojeneckou vodu v termosce, 1,5 l kojenecké vody v pet lahvi, 250 ml čajíčku na žízeň, rozložil kočárek, připnul k němu tašku ke kočárku a na něj naházel dvě příruční zavazadla o váze 10 kg, hnízdečko, deku na spaní a vyšel směrem k bráně, kde mělo odlétat za 50 minut naše letadlo. Mělo.

Dovolena s andilkem Let

Vzhledem k velkým bouřkám nad Evropou byl let zpožděný. Ten náš měl posunutý odlet o dvě a půl hodiny. Když jedete sám nebo s kámošema, je vám to celkem jedno. Když jedete s dítětem, je to úplně o ničem jiném. Bezdětní asi nepochopí, ale když dodržujete něco, co se mezi matkami nazývá Režim, tedy celý den syna připravujete, že bude v osm večer jíst poslední jídlo, usínat v letadle a on na místo toho bude čumět tři hodiny na letišti, zaděláváte si na pěkný virvál. Nebudu se rozčilovat, stejně to nezměním, snažil jsem si vsugerovat.

„Pojď jdeme se někam najíst,“ navrhl jsem, abych se uklidnil.
Vešel jsem do restaurace a namířil si to ke stolu k oknu.
„Prosím vás tam mi nesedejte s tím kočárkem,“ ozval se číšník.
„Sedněte si támhle,“ ukázal na stůl u východu okolo kterého chodily desítky lidí. Uklidil jsem kočárek za sebe do rohu tak, aby nikomu nevadil.
„Já chci ale sedět tady. U okna. Dát si jídlo. Pít to vaše pivo za 150 Kč a koukat u toho na letadla.“ Nakonec jsem s ním tak pohádal, že jsem odešel a šel do jiného podniku.

Dítě samozřejmě nespalo. Letiště svítí. Bliká. Všude plno lidí a zajímavých věcí, který ten malý zvědavec musel pozorovat. Když už jsme se konečně šťastně dostali do letadla, byli jsme už oba na pokraji svých sil.

„Takže z hospody nás vyhodili  kvůli kočárku a v letadle usadili dozadu,“ přemítal jsem si v hlavě. Tím „nás“ myslím rodiny s dětma. Uděláte krok na palubu. Letuška se usmívá. Nikdo nic neříká. Vše vypadá celkem normálně, ale když se rozhlédnete potom, co všichni sedí, je to jasný. Prostě vás dají tak, abyste byli „mezi svejma“. Takhle nějak se asi cítili černoši ve Spojených státech v období rasové segregace. Černý a ti s harantama pěkně dozadu, ať neotravujou ostatní.

Pokud vás rozčilují řvoucí děti v letadle, tak věřte, že až budete mít vlastní a podaří se vám ho uspat v okamžiku, jakmile se letadlo odlepí od země, budou vás cizí řvoucí děti rozčilovat ještě mnohem víc, protože tím budou budit to vaše, aby se k nim přidalo.

Naštěstí se jim to nedaří a syn krásně spí. Leží přikrytý dekou v hnízdečku na nohách, které se vám začínají odkrvovat, ale bojíte se jimi pohnout, abyste ho nevzbudili. Raději ať noha odumře, ale tohle ne. Letušky začínají nabízet občerstvení. Samozřejmě odpředu. Je půlnoc. Venku tma.

„Co si dáš?“ vyzvídá partnerka a prohlíží si nabídku.
„Tady to, zapečený chorizo panini. Mám na to hroznou chuť,“ odpovím a pohledem hypnotizuji vozík, který se hodně pomalu přibližuje uličkou k nám vzadu sedícím.
„Co vám můžeme nabídnout pane?“ táže se mě velmi mile letuška.
„Prosím dvakrát tady tohle zapečené chorizo panini, colu a kafe,“ ukazuju na obrázek.
„Omlouvám se, ale my ho už vyprodaly,“ pokyne rukou směrem k letadlu, kde ho jí každý druhý. „Dobře. To se nedá nic dělat,“ polknu vztek, „tak jakékoliv jiné.“
„Obávám se, že nemáme ani jiné, ale mohu vám nabídnout tento veganský bagel.“

„Černý a ty s harantama dozadu,“ projede mi hlavou, ve chvíli, kdy se zakusuju to veganského bagelu, který už od pohledu má nalétáno tolik mil, že by si zasloužil získat zlatý status.

Dovolena s andilkem Let
Sdílejte…

Štítky