Úvod / Leccos / Adámkovi

Adámkovi

19. 12. 2018 Leccos
Adamkovi

Tyhle písmenka nebudou patřit jenom jemu, Adámkovi. Budou patřit vám všem. Protože já si myslim, že každej máte svýho Adámka. A možná… jste mu to nikdy neřekli. A on mlčí. Jako ten můj.

Adámek má dneska narozeniny. A já s nim nemůžu bejt, protože jsme od sebe daleko. Ale vlastně nejsme, protože mi přijde, že od doby, co ho znám, tak jsme od sebe nikdy nebyli daleko.

Jednou mi vyčetl, že o jsem o něm nikdy nic nenapsala. Vyčetl mi to, protože byl opilej. Hodně. On mi totiž nikdy dřív nic nevyčetl. Tohle bylo nový. Je spíš ten typ, co mlčí. Vyčetl mi, že jsem na svym blogu psala o každym blbcovi, co se mi kdy vecpal do života (a tim životem myslel postel) a o něm, o něm ne. Tohle jsem netušila. Netušila jsem, že to čte a že čeká, že tam bude. Netušila jsem to, protože to nikdy neřekl.

Ale teď to řiká. Stojí tu přede mnou a mluví. Bože jak já toho kluka miluju. On tu stojí a dělá to, co jsem si vždycky přála – mluví o tom, co cejtí.

Hele já psala o všech, co se mi v životě objevili. A pak zmizeli. On ale zůstal. A já nebudu přece psát vzpomínkový ukňournutí o někom, kdo tu pořád je. Furt se mnou. I když si dá na pár tejdnů, měsíců nebo dokonce let, pauzu.

Je tu se mnou od mý 6. třídy. Vždycky tu byl a já si myslim, že tu vždycky i bude. I když od sebe občas potřebujeme klid. Nebo nám ho někdo nařídí.

Tenhle článek píšu od tý doby, co mi to řek. Píšu ho přes rok. Často ho přepisuju. Někdy se naštvu a celej ho smažu, ale pak ho zase napíšu a zjistim, že řikám furt to samý, jenom jinejma, čerstvejma slovama. A teď už je napsanej pár tejdnů a já v něm nemám co změnit.

Ne, nepíšu ho proto, že mi to řekl. Píšu to proto, že teď konečně… můžu říct naprosto s čistym svědomím, jak moc je ten člověk pro mě důležitej. Neni to nepromyšlenej výkřik jako kdykoli předtim a já vim, že je ready jít ven. Protože i ve chvílích, kdy jsme si přáli navzájem ať umřem na všechno, co bolí, tak víme, že bysme byli první u toho černýho pytle s mrtvolou. Nebo aspoň já u toho jeho jo. Jemu by to trvalo, ale nakonec by se tam taky dostal.  

Adamkovi

Je to kluk, co mě naučil, jak se chovat k penězům, kluk co zná na každou otázku odpověď. Nebo jí zjistí. A ta odpověď je správná. Proč? Protože ten kluk má nakoukanej každej dokument na světě a pamatuje si to. Jednou jsem se ho zeptala na morčata, myslela jsem si, že ho nachytám, a on mi o nich byl schopnej půl hodiny vyprávět. Jak žijou, že některý barvy v Jižní Americe jsou posvátný, jiný ne. Věděl všechno. O morčatech tvl.

Je to kluk, co mě naučil milovat Rugby, cestovat a mít #positivevibes. Chodíme spolu hrát poker, pijeme gin, rum, kouříme Cohiba a I když píčuju, tak jestli se s někym cejtim bezpečně při 230 km/h v autě – je to on. Je to kluk, kterýho má každej rád. Každej. Je to kluk, co když vidí jiný lidi smutný, udělá jazzový ručičky a koupí dalšího panáka. Kdyby ve slovníku měla bejt definice správňáka, bylo by tam napsaný „Adámek“.

Je to kluk, kterej je pro mě důležitej a vždycky bude. A to nehledě na to, že stejně tak, jako je pro mě důležitej on, je i jeho máma Zuzka, která je hodně máma i mně.

A kdyby to skoro vypadalo, že ten kluk nemá chyby, tak má. Každej máme. Ale to nic nemění na tom, že jako celek exceluje.

Lidem prostě musíš řikat, jak moc jsou pro tebe důležitý. A i za těch podmínek, že to od nich možná nikdy zpátky neuslyšíš, protože některý to říkat neumí. Nesmíš si ty lidi nechat vzít. Ale když chtěj jít, musíš je umět pustit. Protože If you love them, let them go. A když jim tu možnost dáš, třeba k tobě najdou cestu zpátky.

Tohle je to, co mě naučil Adámek. Že i přes to, že mě nikdy nikdo tolikrát nevytočil, jako on, tak je pro mě ten, co bude vždycky ve favorites v mym mobilu. A že když sem nasraná, tak jeho fotky z facebooku nesmažu, ale jenom je skreju, aby je neviděl. Protože even if I’m mad I care. Takže jestli máte někdo takovýho Adámka, nikdy neni jistý, jestli bude nafurt, ale pokud mu řeknete, že you care, tak třeba nafurt bude chtít bejt.

Všechno nejlepší k narozeninám Áďo. <3
A děkuju. Za všechno.

PS: Řekni svýmu Adámkovi how much you care. Teď. Svejma slovama, obrázkem, kytkou. Je mi to jedno. Ale řekni mu to. Nebo jí.

Sdílejte…

Štítky