Úvod / Leccos / 50 let od srpnové invaze

50 let od srpnové invaze

21. 8. 2018 Leccos
Petr Kukal 1968

Je červen 1968 a po nábřeží Vltavy jde slečna v minisukni. S taškou přes rameno a v botách na širokém podpatku vypadá, jako by zrovna vypadla z Renčova filmového muzikálu. Jenže tohle bůhvíjaká rebelka není, je to holka z lázeňského maloměsta, kterou vloni vzali na práva, a ona zrovna dokončuje druhý semestr. Ještě pořád jí to okouzluje: ta Praha, ta vysoká, celá ta proměna, která se s ní stala. Pohodí trochu hlavou a maličko zrychlí. Termín první ze dvou zkoušek, které jí zbývají, aby uzavřela prvák, má za půl hodiny.

Z teorie státu a práva ji zkouší Petr Pithart. Ve skutečnosti je jen o sedm let starší než ona, ale jí připadá, jako by byl na fakultě od založení. Je sebevědomý, vzdělaný a jeho výklad nepostrádá jasné názory, na míle vzdálené ředěnému opatrnictví některých jiných přednášejících. Na potítko ji pošle s otázkou: Vedoucí úloha KSČ ve státě a společnosti a její ukotvení v našem právním řádu.

Sedí u stolku a oknem se dívá přes Čechův most na Letnou. Osiřelý sokl po obludném sousoší v čele s masovým vrahem Stalinem tu trčí jak výmluvný pomník českého vlezdoprdelkovství. Když ho před šesti lety odstřelili, bylo jí čtrnáct. Pořád si tu chvíli pamatuje. Jste připravená, kolegyně? zeptá se mladý asák a vytrhne ji z přemýšlení. Nejsem, přizná si, jaro šprtání nepřeje a tohle jaro už vůbec ne.

Dívá se do jeho trochu přivřených očí; poučky a definice ze skript se jí v hlavě míchají s tím, co jim v letním semestru tak zaníceně přednášel. Co je teď pravda? Ta správná pravda, za niž holky, kterým v dospívání nikdo moc nevěřil a které teď v malých polabských lázních vyprávějí kamarádkám, jaké je to ve velkém světě, dostávají aspoň dvojku? Neví. Koktá, mícha jedno do druhého, plácá se v těch pravdách, které se stihly vyměnit během jediného jara, a Pithart ji nakonec vyhodí.

Druhou zkoušku má 3. září, z dějin práva nebo něčeho podobného. Otázka je ovšem stejně aktuální jako byla ta červnová, akorát že teď je Praha plná vojáků. Neučila se, samozřejmě, čtrnáct dní žije v okupované zemi, a to se náhle veškeré právo zdá být jen součástí folkloru. Něčím, jako jsou lidové pověsti: V minulosti jsme si je často vyprávěli, ale dneska už jim nikdo nevěří. Řeči o mezinárodních dohodách, o partnerství zemí  Varšavské smlouvy a o bratrství národů jsou stejně směšné jako vyprávěnky o bludičkách. Ani tuhle zkoušku neudělá. Nevyužije ani jednoho opravného termínu. Nemá sílu se znovu učit, nemá motivaci být právničkou v zemi, kde se právo stalo báchorkou. Vrátí se do malého města v Polabí a začne rozvážet poštu. Sny o černém taláru končí v modré uniformě.

S návratem ji smiřuje, že tu má kluka. Vlastě nemá, je na vojně, slouží na letišti v Chotusicích. Když přijeli Rusové a ostatní spřátelení varšavané, nafasovali ostrou munici a čekali na pozicích před letištěm. O pár hodin později zase všechny zbraně krotce odevzdali. Kdo bude klást odpor, bude zastřelen – tak jim to prý řekl kapitán. Její kluk jí to opakovaně vypráví, detailně, dramaticky, s každým dalším opakováním dramatičtěji. Myslí si o tom svoje. Už ho nějaký čas zná, ví, že není žádný hrdina. Možná byl spíš rád, že nemusí nikomu prostřelit hlavu a že nikdo neprostřelí hlavu jemu. Taky z vojenské přísahy se stala lidová průpovídka.

Za necelý půlrok na to se upálí Jan Palach. Oběma to otřese, jí víc. Byl o jediný den starší než ona. Studoval na filozofické fakultě; kdyby na právech zůstala, možná by ho potkávala v menze. Všimla by si ho? Zaujal by jí něčím? Hodně o tom se svým klukem mluví, přemýšlejí, co bude dál, co se teď stane, co udělají oni dva. Nakonec neudělají nic, tak jako neudělá nic celý národ. Tři měsíce po Palachově smrti je odstaven Dubček a prvním tajemníkem ÚV KSČ je zvolen Gustáv Husák.

Její kluk se vrátí z vojny a nastoupí do železničních opraven v Nymburce. Ona jezdí s dvěma pošťáckými taškami na řídítkách oprýskaného kola po polabských lázních. V pětadvacet kilometrů vzdálených Milovicích vznikne velká sovětská posádka. Po stropech pokojů, kde usínají, v noci často přebíhají stíny, jak Rusové jen tak ze sportu přejíždějí sem a tam. Už je to ani nebudí. Zvyknou si, jako si zvykli všichni.

A pak se najednou začnou rodit děti. Je jich všude plno, nestačí jesle, školky nic.  Všichni asi nějak zoufale hledají smysl: něco, pro co stojí i v okupované a zrazené zemi žít. Dva roky po srpnové invazi se tedy se svým klukem vezmou a koncem roku taky oni spoluzaloží slávu generace silného ročníku sedmdesát. Generace narozené ze zklamání. Ale taky generace narozené navzdory!

Skoro přesně o 19 let později stojí jejich syn v hale jedné z fakult Karlovy univerzity a pomáhá několika dalším spolužákům napnout prostěradlo s nápisem OKUPAČNÍ STÁVKA. Když pak přijede do polabských lázní s prvním batohem letáků a na skok se staví doma, nejvíc ho zajímá, co uvidí v jejích očích. Vedle radosti a naděje tam ke svému překvapení najde taky stín pochybnosti. Strachu ze zklamání. Nemusí to vyjít, řekne mu máma jakoby mimochodem, když mu do batohu dává tři pomeranče. Nemusí to vyjít. Jenže ono to nakonec vyjde. Nebo si to všichni nějaký čas myslí.

Je padesát let po okupaci a ta holka, co se z ní nestala právnička, slaví sedmdesátiny; kluk, co si ho vzala, už se jich nedožil. Ve Strakově akademii sedí vláda závislá na komunistech, jejichž předseda nepokrytě snímá z tehdejšího Sovětského svazu vinu za invazi. Prezident prohlašuje anexi Krymu Ruskem za hotovou věc, ostře kritizuje protiruské sankce a k výročí invaze se nehodlá vyjadřovat. A dobrá polovina generace studentů z osmašedesátého si navzájem posílá odkazy na ruské dezinformační weby. Nemuselo to vyjít. A nevyšlo to.

Tak všechno nejlepší k narozeninám, mami. A neboj, bude líp.

Sdílejte…

Štítky